Co mě naučila jízda na ruském kole o strachu a kontrole?

Co mě naučila jízda na ruském kole o strachu a kontrole?

Co mě naučila jízda na ruském kole?

Včera jsem poprvé s rodinou navštívila ruské kolo. Neznáte mě dobře, ale pokud byste znali, víte, že mám panickou hrůzu z výšek. Projevuje se to tak, že dostávám panickou ataku a zkolabuji...

Ale včera se to změnilo...

Do včerejška by mě nikdo na ruské kolo nedostal. Ale včera se něco změnilo. 

 

S mužem jsme se domluvili, že on vezme starší na kolo a já půjdu s malou na kolotoč pro děti. Už jsem odcházela s malou ale Rozárka měla jiný názor. Chtěla na kolo a tak mě za ruku odvedla zpět ke kolu. 

 

Mohla jsem se otočit, křičící mimino odvést pryč. Ale já jsem se rozhodla, že můj strach nám nebude kazit naše společné zážitky.

 

Prostě nebude

 

Při  čekání na nástup jsem se snažila se koncentrovat. Sledovala jsem lidí, nevypadl z kola nikdo. Nikdo nezvracel. Všichni vypadaly celkem "normálně".

 

Nahlas jsem se ujistila, že je všechno v pořádku. Je to jen v mě hlavě! Naplánovala jsem si kroky. Napřed nastoupit. Sednout si, sledovat nějaký záchytný bod. Dívat se na kolo a ne ven...

Nejhorší byl první vzestup nahoru

Měla jsem pocit, že začnu křičet. Panikařila jsem ale jen v sobě. Nechtěla jsem vyděsit děti. Začalo se mi dělat zle. Měla jsem nohy jako ze železa. Nemohla jsem se nadechnout. Pot mě slil celé záda.

🥊 Pak jsem se ale rozhodla. Že tohle ne! "Vzpomeň si na to, co jsi si naplánovala dole!" zopakovala jsem si v duchu. Chytila jsem se pevné týče uprostřed a stáhla si čepici do očí. Abych se uklidnila.

Povedlo se mi to a vyjeli jsme nahoru. Vítr se opřel do kabiny a ta se začala houpat nahoře v té prazdnotě vysoko nad zemí.

Tam přišla krize číslo dvě a opět jsem musela najít způsob, jak se uklidnit. Pomohl fakt, že starší se začala bát taky. Spolu jsme se chytily za ruce a začaly si zpívat. Zpěv a pohled do očí pomohl uklidnit se mě i jí. 

Jedeme dolů a já si oddechuju. První kolo za námi. Ještě dvě...

Každé další kolo bylo ale lepší a lepší. Najednou jsem se i rozhlédla a skutečně si na chvilku užila výhled na osvětlené Brno.

Nezbavila jsem se strachu. Ale nedovolila jsem mu, aby mě ovládal. Poprvé jsem nad tímhle strašákem ze skříně ZÍSKALA kontrolu.

Možná se bojíte výšek taky, ale možná se bojíte tyrana ve vašem životě...

Proč to vlastně píšu? 

Protože stejný paralyzující strach může držet i vás. Možná se bojíte výšek, možná se bojíte opustit partnera tyrana. Možná se bojíte odejít ze zaměstnání a začít podnikat. Váš strach vám vzal kontrolu nad vaším životem.

Vězměte si ji zpět!

 

 

Pravděpodobnost, že kolo spadne...

Klíč není zbavit se strachu. Říkat si, neboj se přeci! Nemáš se proč bát. Ve skutečnosti se máme proč bát. 

Když jsem stála pod patou toho velkého ruského kola, uvědomila jsem si, že ten strach není oprávněný. Nemám se reálně čeho bát. 

Pravděpodobnost, že Ruské kolo spadne, je asi tak 1:10000000000 a mnohem větší pravděpodobnost smrti je například při jízdě v autě. Přesto dnes a denně nastupuji do auta a stejně tak tam nechám nastupovat svoje děti.

Pohled na lidi, kteří nezvraceli ani nekřičeli, na konstrukci kola, které se otáčelo úplně v pohodě, mě utvrdil v tom, že tohle bude bezpečné a nepřijdeme k fyzické újmě. Jinak bych tam samozřejmně nenastoupila.

Klíč tedy byl, dostat strach pod kontrolu. Nenechat se ovládnout.

Plán je klíč

Druhé velké uvědomnění přišlo ve chvíly, kdy jsem z kola slezla. Pochopila jsem, že jsem udělala přesně to, co dělám celý život. 

Zhodnotila jsem bod A. Kde jsem a co se děje

A pak jsem si naplánovala postup, jak se dostanu do bodu B.

Mezi bodem A a bodem B byly tyhle kroky: nastoupit, chytit se za ruce, koncentrovat se na jeden bod, nedívat se ven, nerozhlížet se, pokud přijde problém, dej si něco přes oči, dýchej. Nahoře se dívat jen na děti. 

Krok za krokem.

A přesně tak to dělám i v podnikání. Krok za krokem. Nejprve naplánovat cíl. Pak naplánovat cestu krok za krokem. Zjistit si možné problémy po cestě (bude se to kývat... co udělám?) a pokračovat krok za krokem. Nenechat se ovládnout strachem a paralyzovat tím, že nevím, co se bude dít.

 

Paralýza ze ztráty kontroly nad situací

Nejhorší strach je strach o život. To je dobré si uvědomit. Ale všechno ostatní můžeme dostat pod kontrolu. My. Vlastními silami. Není nikdo odpovědnější za náš život, než my sami. Nikdo jiný nedokáže tvořit naši realitu.

Jsme to my!

Existuje spousta paralyzujících strachů, které vás mohou dostat na kolena. Strach ze ztráty zaměstnání. Strach z toho, co bude, když mě opustí člověk, který mi nosí domů peníze, ale třeba mě taky bije. Strach z toho, co se stane, když se mi narodí dítě. Strach z toho, že zůstanu na všechno sama...

Tohle jsou velmi těžké otázky.

Ale překvapivě mají jednoduché řešení.

Uvědomit si, že ten život je náš. Jen my ho můžeme změnit. Nepřijde žádný hodný člověk, který by nás z toho vysekal. A musíme si položit tu otázku:

"Tak co teď udělám? Co udělám dál? A co potom?"

Je to velmi těžké. Udělat to rozhodnutí a přestat dýchat vzduch na příděl. Je těžké získat zpět svůj život a romlátit ru klec, kterou nám společnost pomáhala postavit.

Ale je to jediné řešení. 

Jediná možná cesta, jak vyřešit tu rovnici s neznámou na konci a dosadit tam nějaký jasný cíl (Vidíte? K tomuhle jedinému je mi ta matika, co jsem za ni dostávala neustále čtyřky a pětky, dobrá)

Vezmi si to zpět!

Máš strach z výšek? Stejně jako já? Vezmi si kontrolu zpět. Naplánuj si postup a drž se ho zuby nehty. Kašli na lidi okolo sebe. Ať si říkají co chtějí. Tohle je tvůj život. Ať si řeší svůj.

Máš strach z toho opustit zaměstnání? Ten pohodlný život s výplatou jednou měsíčně, který ti ale už tak dlouho nevyhovuje a bere ti energii a díky kterému nemáš kontrolu vůbec nad ničím?

Bojíš se toho, co bude? Dosaď si tu rovnici. Uvědom si nejhorší možný scénář a zkus se zamyslet, zda je to reálné. Například: Zemřu hlady pod mostem, protože nebudu mít už vůbec žádné peníze a nikdo mi nic nedá.

A teď si to vezmi zase zpět.

Tu kontrolu.

Ty jsi pánem situace. Dobrovolně přeci nedopustíš, aby jsi zemřela hlady. Přeci nedopustíš, aby jsi byla pod mostem. Nebudeš přeci čekat na to, až ti někdo něco dá.

Ty něco uděláš, protože jsi živá, myslící bytost, co dobrovolně nezemře hlady. 

I pes, kterého člověk vyhodí na ulici, jde a postará se o sebe sám. 

Protože musí.

Instinkt. I ty ho máš.

Jen mu trošku pomoz. Nejsi na to sama. 

Máš SEBE! 

A to je sakra hodně!

Helena Lachowiczová

autorka, podnikatelka, tvůrce sibabi.cz, lektorka

 

Zpět na blog